Duchovní služba pro nemocné

Rada pro zdravotnictví

Zamyšlení biskupa Františka Radkovského ke dni seniorů

Stárneme. Ať už si to uvědomujeme, či nikoliv. Je to biologická záležitost, která se týká všeho živého včetně člověka, která se týká mě i tebe. S tím nic nenaděláme. Ale přece jen, jde o to, jak naše stárnutí a stáří budeme prožívat. Něco už o tom ve svých 82 letech vím. Rád se s Vámi o pár postřehů podělím.

Někteří, například já, aspoň dosud, nejsou moc obtěžováni svými nemocemi a stářím a jsou schopní zanechat za sebou ještě aspoň kousek práce k oslavě Boží a prospěchu lidí. Ti, kteří jsou sužováni a omezováni stářím a nemocemi, to mají těžší: snášejí bolesti a utrpení a jsou stále víc závislí na pomoci druhých.

Je dobře, že člověk není jenom tělo, ale má i duši, která je nesmrtelná a která rozhodujícím způsobem může ovlivňovat náš život a naše vztahy k druhým.

Velkou pomocí nám může být naše křesťanská víra, pokud se ji snažíme žít. To je moje velmi důležitá zkušenost. Žít a trpět bez víry je jistě mnohem, mnohem těžší. A co teprve když stárneme, léta přibývají a my, ať chceme nebo ne, se blížíme smrti, konci našeho pozemského života. Co s tím? Nemyslet na smrt? Ale když se s ní potkáváme stále blížeji. Ve vlastních nemocech a omezeních, ve smrti našich blízkých, v opuštěnosti, kterou prožíváme stále naléhavěji, jak nám naši blízcí ubývají.

Potřebujeme naději. Dovolte mi citovat papeže Benedikta XVI., který to ve své encyklice o naději, Spe salvi, mistrně vystihl:

„Ke své životní cestě potřebujeme menší i větší naděje, které nás den co den udržují při životě. Tyto naděje ale nestačí, pokud schází velká naděje – která musí přesahovat všechno ostatní. A takovou nadějí může být jen Bůh, který zahrnuje celek a který nám může předložit a darovat to, čeho my sami nejsme schopni dosáhnout. K naději jako její nedílná součást patří to, že ten, kdo ji má, je obdarován: být obdarován tedy k naději zkrátka patří. Bůh je základem naděje – nikoliv ovšem jakýkoliv bůh, ale Bůh, který nese lidskou tvář a miloval nás až do krajnosti: jak každého jednotlivce, tak lidstvo jako celek. Jeho království není jakýsi imaginární 'onen svět', umístěný do budoucnosti, která nikdy nenastane; jeho království je tam, kde je milován a kde nás zastihne jeho láska. Jen jeho láska nám umožňuje, abychom ve vší střízlivosti, den po dni vytrvali ve světě, který je nedokonalý, a neztráceli elán naděje. Jeho láska je nám také zárukou toho, že existuje to, co jen mlhavě tušíme, a přece v hloubi srdce očekáváme: život, který je 'skutečně' životem.“ (čl. 31).

Hezká slova, ale jak je žít? Chceme-li trvale prožívat tuto naději, směřující ke krásné budoucnosti v Boží lásce, je třeba, abychom se na tuto budoucnost těšili. Je důležité, aby v nás rostla láska k Bohu, našemu milujícímu Otci, aby v nás rostla láska k Ježíši Kristu, který za nás z lásky k nám zemřel, a nás tak zachránil, aby v nás rostla láska k Duchu svatému, který nám všechnu tuto lásku vkládá do srdce a posiluje nás, abychom ji byli schopni žít. A samozřejmě je velice důležité, abychom se snažili milovat všechny lidi, jinak naše k láska k Bohu nemůže být upřímná. Apoštol Jan ve svém prvním listě píše: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1Jan 4,7–8).

Zvykl jsem si říkat Pánu Ježíši upřímně každý den, že ho mám rád a že se na něho těším. Je krásné těšit se na něho, i když si uvědomuji, že mezi přítomností, kterou právě prožívám, a budoucností v jeho náruči, je smrt, kterou musím projít. Nevím, jaká bude, jak bude nepříjemná, ale i tady je třeba se připravovat. Prosit Pána Ježíše pro jeho krutou smrt na kříži o sílu dobře projít vlastní smrtí, byť by byla sebenepříjemnější. Tohle zrání, směřující k závěru našeho pozemského života a jeho vyvrcholení ve věčnosti,  je také velmi důležitou náplní našeho stáří. Naše stárnutí se jím stane důležitou částí našeho života, která by měla vyvrcholit tím, že Pánu v okamžiku smrti odevzdáme s láskou celý náš pozemský život a od něho obdržíme jeho věčné pokračování. A to za podmínky, že budeme pro něho s láskou otevřeni a nebudeme zablokováni hříchem, to jest něčím zlým, na čem lpíme a čeho jsme se nebyli schopni s lítostí zříci. K tomu je důležitá svátost smíření, která nás smiřuje s Bohem a hříchy odpouští. Často ji využívejme. I když jsme třeba na ni dřív nebyli zvyklí, snažme se ji pravidelně, tak asi jednou měsíčně, přijímat. Je velmi důležitá po celý náš život, ale v jeho závěru snad nejvíc.

Zdroj: Biskupství plzeňské

Zobrazit všechny zprávy

Kalendář akcí

Aktuality

Zobrazit vše

Copyright © 2020 dspn.cz | Webdesign: Tvorba web stránek - IR-webdesign