Síla sebedarování

Síla sebedarování

Přicházíme JIPku, abychom přinesli eucharistii pacientovi, jeden z jeho blízkých nás o to požádal. Oddělení je Covidové, takže Boží Syn a Kníže pokoje, který se jde setkat se svým učedníkem, musí přestoupit z barokní zlaté nádoby zvěstující jeho vznešenost do plastikového sáčku vyhrazeného pro vše, co se přenáší do infekční zóny. Kousek chleba v igelitovém pytlíku. Po důkladném oblékání do ochranných oděvů je možné přistoupit k posteli nemocného člověka. Ústa pod maskou zápasí o každý hlt vzduchu, je zatěžko promluvit slovo i otevřít oči. Při rozhovoru odezíráme z nepatrného přikyvování. Když se zeptáme, zda chce přijmout eucharistii, ten člověk se celý nepatrně napřímí zřejmou touhou. Polovina hostie je však příliš, lámeme drobný úlomek chleba na dva ještě menší kousky. Jednu část pacient přijímá a druhou vracíme zpět do plastového sáčku. Nějakou chvíli u postele ještě společně pobudeme a pak se vracíme zpět. Po odstrojení nám zůstává v rukou zvenku očištěný sáček, ve kterém je kousek eucharistie. Tím, že jsme podali svaté přijímání a lámali chléb, eucharistický Kristus vyndaný ze sáčku na Covidovém oddělení se stal infekčním

odpadem. Dal nám všechno. Vydal se nám do rukou, aby přinášel život. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Pořád se to děje.

Zobrazit všechny zprávy